Tiše

Vzpomína, jak se jí jednou kamarád ptal, proč je jí divně. Z čeho má pořád deprese.  Jestli ji už opravdu vůbec nic nedokáže rozesmát, naplnit.

Řekla mu znova to samý. Je jí zle. Naprosto ze všeho. Je ji nejhůř jak to jenom jde, nenajde to ani v žádných knížkách a psychologických příručkách, je jí tak, že to už nedokáže pochopit ani ona sama. A to jí děsí ze všeho úplně nejvíc.

Nerozumí si. 

Jen bloudí a bloudí, v kruzích, někdy i minulosti, pořád dokola, v spleti svých snů a ideálů a vizích, které jí nedají spát. A ona pak každý ráno, když se jí spát podaří, myslí jenom na to, že je každou minutou blíž ke konci. K svýmu vlastnímu, který bude patřit jenom jí a nikomu jinému. Jelikož, lidi bývají i v takových situacích natolik sobečtí, neni si vůbec jistá, jak to vše dopadne. Ale to jí momentálně tolik nezajíma.

Teď chce jen zjistit co jí žere. Co je natolik silné, že ji bere i spánek, tu vzácnou chvílku odpočinku a regenerace, jednu z mála věcí, které na tomto světe pořád miluje. 

Ztrácí se, sama sobě. A dobře to ví. 

Myslí si, že stojí před zrcadlem a dívá se, no nic nevidí. Lapá po dechu, křičí, no nikdo jí nenaslouchá. Potřebuje pomoc, no nikdo ji nenabízí. Touží po pochopení, no nikdě ho nenachází. Kde teď jsou všichni ti, kteří si zvyknou říkat přátelé? 

Možná jsou doma, u svých manželek a dětí, smějí se s nima, vyprávějí příbehy a znova se smějí a nekteří z nich se zrovna teď i teší a nevědí, že je tu ještě někdo, kdo je nutně shání. A oni nechodí, jen se teší, doma s rodinama a nic nevědí... 

MHF

P.S.: Chyby, viem, učím sa a ďakujem ak ma náhodou na nejaké upozorníte. :)

P.S.S: Tento text sa netýka mojej osoby, je pomerne starý, všetko je fikcia, ktoré je súčasťou ďalšej fikcie... 

Pekný večer!